Na přelomu června a července 1947, kdy se teprve Pohraniční pluk SNB „Slovensko“ formoval a kdy byl prováděn jeho transport do ohrožených prostorů severovýchodního Slovenska, byla situace v této oblasti doslova katastrofální. Krátce před tímto vpádem, došlo k obměně většiny velitelských kádrů ZPÚ „Teplice“. Váhavost a nezkušenost nových velitelů zapříčinila opožděné nasazení všech záloh na přímé bojové akce proti banderovcům ještě v příhraničních prostorech, čehož jejich protivníci plně využili. Zkušení a v bojích ostřílení banderovští velitelé tuto nabízenou šanci nepromarnili. Po násilném překročení hranic, urychleně rozptýlili své jednotky do menších skupin, které se téměř bez jakýchkoliv potíží přesunovaly v tomto členitém a zalesněném prostoru do větších vzdáleností. Jejich úspěšný průnik na Slovensko pomohl i některým dalším méně početným banderovským útvarům je v tažení do ČSR následovat.

Nedostatek zkušených velitelů a nedostatečně vycvičených vojáků základní služby v jednotkách ZPÚ „Teplice“ byl pouze dílčím problémem. Závažné nedostatky se v prvních dnech a týdnech projevovaly i v koordinaci součinnosti dalších vojenských a bezpečnostních jednotek, které byly postupně do napadených prostorů nasazovány. Rovněž i naši zpravodajci a vojenští průzkumníci nebyli schopni odhalit včas banderovské záměry i trasy jejich přesunů. To vše mělo nepříznivý vliv na účinné a efektivní řízení těchto akcí již v prvních dnech jejich vpádu. Nově nasazované jednotky prvních ročníků vojáků základní služby, nedostatečné bojové zkušenosti jejich velitelů měly i negativní vliv na jejich morálku a sebedůvěru. Navíc velitelství ZPÚ „Teplice“mělo vážné obavy, že tento červnový nápor je pouhou epizodou, že v následujících týdnech budou pokračovat další vpády jednotek UPA, zaháněných do defenzivy v souvislosti s polskou operací „Visla“. V důsledku těchto obav velitel ZPÚ ponechal určitý počet vojáků svých jednotek k vlastní ostraze hranic. Taková byly nepřehledná situace na severovýchodním Slovensku na přelomu června a července 1947. Nyní bych se chtěl alespoň stručně zmínit , v jaké psychóze a atmosféře se formoval Pohraniční pluk SNB Slovensko. Po rozhodnutí předsednictva vlády ČSR o jeho zřízení uložil ministr vnitra jeho realizaci veliteli SNB Útvaru 9600 Praha. Velitelé podřízených jednotek (pluků a praporů) neprodleně dostali směrná čísla, kolik příslušníků z jejich útvarů bude vyčleněno pro nasazení do Pohraničního pluku SNB.

Na mnoha pohraničních útvarech se prováděl nábor do pluku na základě dobrovolnosti. Nejinak tomu bylo u tehdejšího SNB Útvaru 2595 Králíky, kde jsem byl tehdy zařazen. Velitel útvaru štábní strážmistr E. Valenta na setkání prohlásil, že z nás tam nechce nikoho posílat „na rozkaz“, jak se to praktikovalo za první republiky i za protektorátu. Věří, že všichni pochopíme vážnost a naléhavost situace a dle toho se rozhodneme. Skutečně se nás přihlásilo daleko více, než bylo pro náš útvar určeno. Velitel pak provedl restrikci přihlášených. Následující den jsme odjížděli s nařízenou výzbrojí a výstrojí na velitelství praporu do Hradce Králové, kde došlo k soustředění celého kontigentu za hradecký prapor.

Po příjezdu na velitelství praporu jsme se setkali s dalšími kamarády, s kterými jsme sloužili u 4. roty PP 1 NB. Mezi nimi byli i moji přátelé Vláďa Kytýr a Bedřich Starý. Všichni jsme měli výbornou náladu a čišel z nás přehnaný optimismus, jak si s těmi „benďáky“ na Slovensku poradíme. Naše tehdejší „zelené mládí“ a víra, že se nám přece nic stát nemůže (po tom, co jsme prožili za německé okupace, i v předchozích dvou letech hraniční služby), nás v to utvrzovala. Žádný z nás neměl ani stín potuchy, jaké těžkosti a svízele nás budou v následujících týdnech a měsících potkávat a jako dlouho tam většina z nás bude působit,

Z této družné zábavy jsem byl vyrušen dozorčím důstojníkem praporu, abych se ihned ohlásil velitele praporu O. Malého. Od něho jsem se dozvěděl o personálních změnách. Mé zařazení na Slovensko bylo zrušeno. Byl jsem dočasně ustanoven do funkce velitele v útvaru v Králíkách. Se smíšenými pocity jsem se rozloučil s kolegy, kteří se připravovali na železniční transport a vrátil jsme se ke svému útvaru do Králík.Tam jsem prožil dalších šest týdnů. Teprve 10.8.1947 jsem mohl odjet za svými kolegy na Slovensko, kteří tam za tu dobu prožili řadu bojových šarvátek s těmito zákeřnými a ničeho se neštítícími zločinci.

Na útvaru v Králkách jsem se z nadřízeného velitelství dozvěděl, že dne 4.7.1947 došlo k autohavárii našeho nákladního vozidla, které přepravovalo kolegy do jejich operačních prostorů. Tato si vyžádala smrt čtyř našich příslušníků (řada dalších utrpěla různá zranění). Mezi mrtvými byli i moji dva kamarádi V. Kytýr a B. Starý, kteří nedlouho předtím šířili v celém kolektivu shromážděných v Hradci Králové dobrou náladu, elán a optimismus, aby nato zakrátko položili své životy „na oltář vlasti“.V následujících týdnech a měsících umírali v bojových akcích další a další naši kolegové, jak v rámci Pohraničního pluku SNB Slovensko, tak i v později zřizovaných pátracích a stíhacích skupinách SNB zformovaných na severní, jižní Moravě a v jižních Čechách.

Bezpečnostní situace v tomto prostoru se zhoršovala ze dne na den. V ohrožených oblastech opět docházelo k anarchii, zejména k narušování výkonu státní i veřejné správy.Situace nabývala charakteru a rozměru přímého ohrožení bezpečnosti a integrity tehdejší ČSR. Právě v této době rozhodlo armádní velení, že jednotky ZPÚ Teplice budou přeměněny v samostatné stíhací skupiny, bez územního omezení jejich činnosti. Jejich součástí byly i prapory aspirantů (absolventů a posluchačů škol důstojníků v záloze) s krycími názvy Lev Rys, Tygr., dále prapor Orel, tvořený instrukčním praporem z poddůstojnických škol a nově zformovaný pluk Slovensko. Velitelství skupiny Teplice se vzhledem k měnící se situaci operativně přesunovalo do prostoru, kde bylo těžiště akcí našich jednotek. V první fázi to bylo Humenné, později Prešov, Spišská Nová Ves, Bánská Bystrica a další. Při tomto velitelství byl dislokován i štáb velitele pluku Slovensko. V době, kdy byl pluk SNB Slovensko formován, se původně počítalo, že jeho jednotky, prapory, roty a samostatné čety, převezmou ostrahu čs.–polských hranic na území severního a severovýchodního Slovenska.

Vzhledem ke změněné situaci, kdy banderovské jednotky v krátké době pronikly do slovenského vnitrozemí a rozšířily svůj prostor do ostatních oblastí Slovenska, byly jednotky Pohraničního pluku SNB Slovensko bezprostředně nasazovány do přímých bojových akcí v součinnosti s vojenskými jednotkami. Početní stav pluku tehdy činil cca 1 400 příslušníků. Pluk se zpočátku skládal ze dvou praporů, s krycími názvy Javor a Osika a byl postupně doplňován o další samostatné útvary. V červenci a počátkem srpna 1947 byli naši příslušníci nasazování do akcí na území okresů Snina, Humenné, Medzilaborce, Svidník, Stropkov, Bardějov a postupně do některých dalších.

V té době již rozčleněné banderovské oddíly postupně pronikaly jihozápadním směrem. Již v této první fázi se našim jednotkám podařilo zajmout několik desítek banderovců. Někteří se dokonce vzdávali dobrovolně. Od nich se naši zpravodajci a velitelé dozvídali o záměrech a cílech tohoto banderovského tažení. Byly zjišťovány konkrétní poznatky o jednotkách, které se této akce účastnily, jména jejich velitelů i trasách jejich pochodu napříč celou ČSR.

Především se jednalo o sotně Chromenko, Burlak a Brodyč. Tak například sotňa Chromenko měla v době červnových vpádů více než 100 mužů. O první průnik se pokusila již 10.6.1947. Tenkrát se probila až do prostoru obce Osadné, odkud pak byla našimi jednotkami vytlačena zpět za hranice. 17.6.1947 znovu zaútočila na naše hranice. Tentokrát se její záměr zdařil, když se pevně zachytila na našem území. Přes značné ztráty, které v následných bojích utrpěla, se jí později podařilo i se svým raněným velitelem projít Slovenskem, Moravou a v prostoru jižních Čech se dostat do USA–zóny v Rakousku.